Po experimentu s MANOU (celý článek zde), který byl pro mne velmi fascinující a přínosný, jsem se rozhodl pokračovat dále a vyzkoušet na sobě ne méně radikalní změnu.

V životě normálního průměrného jedince se poměrně často střídají různá životní období. Platí to i pro pohyb a cvičení. Nadchneme se, makáme a trénujeme jako o život a najednou přijde něco neočekávaného – nemoc, zranění, nechuť či vyhoření – a my tuto cestu prostě opustíme a jdeme jinam.

Pak se nám navrátí energie zpět, dorazí pocit, že už by to zase chtělo něco dělat a my se do toho pustíme znova … a tak to jde pořád dokola.

Protože já nebývám nemocný, ani zraněný, říkal jsem si, jaké to je, třeba na měsíc opravdu vypnout všechny motory a prostě „lauter“ nic nedělat?

Každý den v práci sedím 8 hodin na židli, poté přijdu domů a mimo vedení tréninku opět sedím na židli u záležitostí týkajících se mého podnikání. Takový je momentálně můj životní styl.

Čas plynul a utíkal tak rychle, jak on to má ve zvyku a dnes je 30 den mého „anti“ pohybového experimentu a já můžu v klidu ráno u kávy popsat své zjištění.

Začněme tím, co se nestalo.

Říkáte si, netrénuju, nějak ten čas využiji jinak, hmm, ani ne. Čas na trénink jsem měl vždy vyhrazený a naplánovaný, když se místo něj objevila „volná hodinka“, tak ten čas sám od sebě nějak zmizel a nic smysluplného mi navíc nepřinesl.

Lidi říkají, proč se denně v té posilovně tak dřeš?

Proč si hlídáš stravu?

Není lepší, si prostě ten život užívat, než se tak „mordovat?

Během těchto 30ti dní jsem tedy zkusil užívat si ve smyslu názoru vyplývajícího z myšlenek lidí pokládajících takovéto otázky.

Užíval jsem si toho nádherného zadýchání se na pár schodech, pocitů vyčerpanosti u fotbálku, nemohoucnosti u vyběhnutí do přírody s naším psem.

Užíval jsem si přicházející bolesti zad z nadměrného sezení, užíval jsem si pocitu, že při nesení tašek z obchodu mě bolí ruce i nohy.

Ale jak nad tím tak přemýšlím, požná bych si tohle „užívání si života“ i odpustil.

A pojďme na to, co se opravdu stalo.

Nechodím trénovat, nejsem s lidmi, se kterými mám společné hobby a téma k diskuzi a tím se cítím oddělený od skupiny lidí, kterou mám rád a se kterou je mi dobře. A upřímně? Už se nemohu dočkat, až to zase skončí, já tam vlítnu a budeme se dřít zase spolu.

Člověk by si řekl, hloupých 30 dní … ale já jsem pohubnul docela výrazně, trička i kalhoty na mě visí a zrcadlo raději obcházím. Jasně, že moje milovaná mi řekne: pořád vypadáš skvěle … ale ehm, ok, ona mě má prostě ráda.

Možná to je tou velkou a rychlou změnou, že jsem schopen si rozdíly uvědomit a dokonce je i pocítit. Možná, že za nějaký čas bych zapomněl, jaké to bylo být v kondici a přišlo by mi to úplně normální … možná, ale …

… já cítím značnou fyzickou nestabilitu. Pocit, že nejsem tak dobře schopen ovládat své tělo.

… Celkový pokles síly – dobře, tašky ještě zvládnu, ale minulý víkend na brigádě, po pár hodinách zvedání a řezání dřevěných kůlů a desek jsem byl na K.O. A druhý den absolutně rozlámaný.

(normálně bych si u toho ještě pobrukoval svou oblíbenou písničku a na druhý den bych šel cvičit).

… A schody? …no, v šestém patře (tam máme kancl), se musím opřít o kolena a vydýchat to, jinak bych ty dveře neodemknul .

Mentální stav je přímo propojený s našim stavem fyzickým. Bez pohybu a bez kondice se člověk cítí neustále ve stavu „bez energie“ . Já mám s narůstajícím počtem dní bez tréninku stále větší sklony ke špatným náladám a depresím. Už nezažívám endorfinové bomby a pocity uspokojení.

A celková nespokojenost se svou postavou a svou kondicí mi taky nepřidává na sebevědomí.

Někdy je to nevyhnutelné a my takovou pauzu musíme zařadit ať už ze zdravotního nebo jiného důvodu. Pocity výše popsané jsou normální projevy mizící fyzické kondice jedince, který byl zvyklý hýbat se pravidelně. Není však nutné to takto udržovat dlouhodobě. Jakmile můžete, doporučuji vrátit se k pohybu a dát svému tělu i mysli opět to, co si zaslouží. Pozornost, pohyb a radost. I když to bude ze začátku asi těžké a bolavé, stojí to za to!

Zítra s tím končím, jdu zpátky do gymu. Jistě, že úplně od začátku a pěkně postupně. No a co? Mám být nervózní z toho, že ostatní budou lepší než já?

Vůbec ne, těším se na to. Protože ten pocit postupného zlepšování se je prostě nádhera!

Tento článek není napsán na základě odborných studií na vzorku xx nezávislých a pečlivě vybraných jedinců. Není podepsán žádnou „specializovanou“ organizací a věhlasným týmem vědců. A není sponzorován žádnou farmaceutickou ani jinou organizací (ani tajně). Je to jen prostá osobní zkušenost, která nečerpá ze znalostí přejatých a překopírovaných odjinud. Tudíž se nemusí nutně shodovat s názory a výsledky z jiných zdrojů.